5. kapitola - Natrvalo?

15. září 2014 v 15:32 | Cather |  Neočekávané komplikace
Omlouvám se za tu příšernou odmlku, znáte to, škola a před tím dovolená, soustředění a hlavně... naprostý nedostatek inspirace. Bojím se, že se to v příštích několika měsících nezlepší. No prostě si užijte tuhle kapitolu, pokud k tomu máte dost odvahy :D



Došli až k učebně kouzelných formulí a Rose si všimla hloučku nebelvírských prváků, kteří si ukazovali na Malfoye a neskrývaně se smáli. I zmijozelští měli problém udržet vážnou tvář. Malfoy se zmateně rozhlížel po svých spolužácích a nic nechápal. Proč si na něho ukazují a smějí se? V tu chvíli se otevřely dveře učebny, žáci se nahrnuli dovnitř a usadili se na svá místa, přičemž nespustili pohled z Malfoye. Maličký pan profesor si vyšplhal na sloupek knih a rozhlédl se po třídě. Pohledem se zastavil na jednom studentovi.
"Pane Malfoy, oceňuji vaši odvahu pro změnu, ale myslím, že jiná barva by vám slušela mnohem víc." Třída vybuchla smíchy.
"Cože?" zeptal se vykolejeně Malfoy. Stařičký profesor mávl hůlkou a před Malfoyem se objevilo zrcadlo. Zděšeně vykulil oči a vjel si rukou do zelenorůžových vlasů. "T...t...t...to n..není možné," koktal neschopný odtrhnout pohled od svého odrazu. Třída se nedokázala uklidnit. Malfoy se rozhlédl kolem sebe a poprvé, co ho Rose znala, mu z tváře zmizel namyšlený a posměšný výraz. Tvářil se v tu chvíli tak...zranitelně. Rose se přestala smát. Chtěla mu jen srazit sebevědomí, ne mu ublížit. V tu chvíli, kdy ho sledovala se změklým výrazem, už to Malfoy nedokázal vydržet. Aniž by se podíval na kohokoli, odtrhl pohled od rozesmátého Flinta, kterého doposud sledoval, a vystřelil ze třídy.
"Pane Malfoyi, pane Malfoyi hodina ještě neskončila. Budete mít problémy, pokud se nevrátíte," volal za ním pisklavým hlasem profesor. Ale on se nevrátil. Rose sledovala dveře, kudy zmizel. Bylo to, co udělala, správné? Ne, ale zasloužil si to. Jednu věc si ale nezaslouží....její soucit. Nebude litovat toho, co se stalo. Patří mu to. Nesledovala, co se děje ve třídě doku profesor Kratiknot nevyslovil její jméno.
"...a slečna Weasleyová dojde pro pana Malfoye."
"Já?" vyjekla Rose.
"Ano vy," přitakal profesor a dále si jí už nevšímal. Proč vybral jí? Vrtalo Rose hlavou, zatímco mířila ze třídy na chodbu. Nerozhodně se zastavila a přemýšlela, kde by mohl být. Tady ho nikdy nenajde, obzvlášť když nesmí do společenky Zmijozelu. Vtom ho uviděla. Seděl a ve výklenku na konci chodby. Všimla si ho jen dík jediné věci, jeho vlasy teď měly barvu stejnou jako její. Zářivě rudou.
Zamířila k němu: "Měl by ses vrátit do třídy." Škubl sebou a vyděšeně se rozhlédl. Jeho zoufalý výraz se změnil na zuřivý.
"Ty!" zasyčel.
"Co já?" nechápala Rose a o kousek ucouvla.
"Ty můžeš za tohle," ukázal rukou na svoje vlasy, vyskočil na nohy a napřáhl hůlku proti Rose.
"Jak bych tohle mohla mít na svědomí?" zeptala se a nenápadně sáhla po své hůlce.
"Expeliarmus!" zavřeštěl Malfoy, ale Rose už obranu zvládala skvěle, proto mávla hůlkou a ta jí zůstala v ruce.
"Pane Malfoyi," ozvala se zděšeně profesorka McGonagalová a nevěřícně ho sledovala. Z jejího pohledu nebyla vidět Rosina hůlka, tak jí dotyčná zastrčila do hábitu. "Proč u Merlina míříte hůlkou na slečnu Weasleyovou?" vyjekla a stáhla rty do přísné linky.
"To ona mi přičarovala tohle," ukázal Malfoy na svojí hlavu.
Profesorka ho ale nenechala domluvit: "Můžete mi vysvětlit, jak by studentka prvního ročníku měla zvládnout toto kouzlo?" Malfoy mlčel. "Zřejmě jste narazil na nějakou Zákeřnou kletbu umístěnou zde na hradě. O tom, že za to může slečna Weasleyová, už nechci nic slyšet. A můžete být rád, že nedostanete školní trest. Jen vaší koleji strhávám 20 bodů za míření hůlkou na spolužáka," pronesla profesorka McGonagalová a odešla směrem k ředitelně.
"Měl by ses vrátit na hodinu," usmála se posměšně Rose. "Nebo tě ještě postihne nějaká Zákeřná kletba," nenápadně vytáhla svojí hůlku a mávla s ní, pak se otočila a vydala se zpět do učebny. Malfoy pochopil, že jeho domněnka byla správná. To Rose může za ostudnou barvu jeho vlasů. Nejradši by zmizel 50 km pod zem, ale naštvat profesora Kratiknota se mu nechtělo. Neochotně zamířil na zpět do hodiny, za tohle mu někdo zaplatí. A on moc dobře věděl kdo. Neví kdy ani jak, ale zaplatí.
Od konce vyučování do večeře trávili všichni svůj čas nad úkoly. Večeře byla výtečná, ale nebelvírští jí moc pozornosti nevěnovali. Albus, Jack a Ernie zamířili k sobě do ložnice. Tam na posteli seděl Frank a sledoval západ slunce.
"Nebylo by hezčí pozorovat to od jezera?" zeptal se Ernie a kluci ho podpořili. Hned pochopili , že Frank musí odejít, protože za chvíli příjdou ostatní na schůzku.
"Máte pravdu," pousmál se Frank a vyšel ven. Kluci si plácli. Mise úspěšně splněna. Hned po chvilce vešly dovnitř holky.
"Ahoj," usmál se na Anne Albus. V ten moment vešli kluci z druhého ročníku a schůzka mohla začít.
"Tak proč si nás sem svolala?" zajímal se Ted.
"Tak především bych vám chtěla poděkovat za pomoc. Bez vás bych to nezvládla," usmála se na všechny Rose.
"A tímhle to skončí?" zeptala se smutně Anne.
"J..já nevím... Je to na vás. Prosila jsem vás o pomoc a vy jste mi pomohli..." nechala Rose svojí nerozhodnou odpověď vyznít do ztracena.
"Takhle by to nemělo skončit," ozval se rozhodně Fred. "Užili jsme si spolu přece spoustu zábavy a víte kolik by jí ještě mohlo být?"
"Jo, Fred má pravdu. Musíme pokračovat. Něco tak skvělého nesmí zaniknout," přidal se Ted.
Rose je s úsměvem sledovala: "Takže kdo je pro pokračování?" Nahoru vystřelilo sedm rukou. Všichni se otočili na Albuse.
"Ale no tak, Ale, přece nás v tom nencháš samotný? Kdo by mě potom hlídal, abych nevyvedl nějakou blbost?" šťouchnul ho přátelsky do ramene James. Albus se chvilku rozmýšlel a pak udělal něco nevídaného.
Usmál se na bratra a řekl: "Jdu do toho, bude legrace!"
"Jo," vykřikli ostatní a dvojčata si plácla.
"Ale jak se budeme jmenovat? Nemůžeme se dát dohromady jen tak..." zeptala se Rose.
"Poberti," vykřikl James se samozřejmostí. "To byli čtyři kluci můj a Alův děda James, Tedovo táta Remus, taťky kmotr Sirius a Petr. Říkali si Pobertové a vyváděli různý naschvály a blbosti tady na škole," vysvětlil ostatním.
"Tak jo budeme Poberti," souhlasila Anne.
"Ale kde se budeme scházet?" Nemůžeme pořád Franka vyhánět z ložnice?" zeptal se Ernie.
"Já bych věděla o jednom takovém místě," řekla Rose a všichni jí napjatě sledovali. "Jednou jsem slyšela, jak se taťka bavil se strejdou Harrym o Komnatě nejvyšší potřeby."
"Co to je?" zajímal se Jack.
"Je to místnost nahoře v sedmém patře. Když přejdeš třikrát před zdí, tak se objeví dveře. A to je vchod. Tam najdeš místo, které nejvíc potřebuješ," objasnila ostatním Rose.
"To je něco pro nás," nadšeně se usmál Ernie.
"Myslíš, že bychom měli?" zeptal se tiše James Ala. Všichni hned zbystřili.
"O co jde?" zajímal se Fred.
"My...asi máme něco, co by se nám mohlo hodit...," začal Al.
"...co by mnoho věcí usnadnilo," pokračoval James. Pak rozhodně kývnul na Ala a ten se začal hrabat ve svém kufru.
"Tohle," vykřikl a vytáhl hladkou stříbřitou látku.
"Co to je?" zeptal se Jack. Albus si vzal tu látku a přehodil si jí přes sebe. Najednou zmizel jakoby tu nikdy nestál.
"Neviditelný plášť," vydechl posvátně Fred. "A ty ses nikdy nepochlubil," dodal trochu vyčítavě k Jamesovi. Ten se jen omluvně pousmál.
"Dobře," trochu se vzpamatovala Rose. "Sejdeme se zítra po škole a pořádně ho vyzkoušíme."
"To si piš, sestřenko," souhlasil Fred a společně s Tedem a Jamesem se odporoučeli do vlastní ložnice. Ve chvíli, kdy se chystali k odchodu Anne a Rose, vešel dovnitř Frank.
"Co tu děláte?" zeptal se překvapeně.
"My..." začala Anne.
"...jsme potřebovaly s klukama dořešit jeden úkol. Stejně už jsme na odchodu," doplnila jí pohotově Rose. "Tak dík, kluci," spiklenecky na ně mrkla a s Anne opustila ložnici. Už se nemohla dočkat zítřka a navíc mají létání. Zítra bude skvělej den.
Rose zamířila do společenky najít Helen a Al jí hned následoval. Ale ve společence se moc dlouho nezdržel, zamířil do knihovny. Nejspíš měl toho smíchu akorát tak dost.
"Dominique?" Albus spatřil svou sestřenku sedět u jednoho ze stolů, jak tupě zírá na police plné knih.
"Ahojky," polekaně se na něj otočila, ale vzápětí ozdobil její tvář úsměv.
"Hledáš něco?" hned nabídl pomoc, jako správný Nebelvířan.
"Něco co by mě zaujalo, nic určitého." pořád jí zůstával lehký francouzský přízvuk.
"Vaření?" vyhrkl to první, co ho napadlo.
"Asi ne." zamračila se.
"Létání, to si nemyslím, tak nějakou o kouzelných tvorech?"
"Ano, prosím." natáhla ruce po knize, kterou jí podával: "děkuji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.