TT - Uvězněn ve vlastní kůži

23. července 2014 v 17:53 | Cather |  Vlastní tvorba
Přináším jednorázovou povídku k tématu týdne, možná jsem to trochu špatně pochopila, ale jsem s tím jakž takž (takže vůbec :)) spokojená.


Pomalu se mi vracelo vědomí, oči jsem měl otevřené a jak se mi zrak zaostřoval, mohl jsem si prohlédnout své okolí. Stále jsem se nacházel v té studené kobce se stěnami z neopracovaného kamene, byly silné minimálně loket. A nepropouštěly jekot objetí ven.
Avšak změnil jsem polohu. Ještě před chvílí jsem visel v železných okovech, teď jsem se válel po zemi.
"Vím, že mě slyšíš." po páteři mi přeběhl mráz. Chtěl jsem se co nejrychleji zvednout a utéct, panika zachvátila můj mozek. Ale nemohl jsem. Ani jedno jediné nervové zakončení neuposlechlo na můj povel. Celé tělo leželo, jak zmražené a odmítalo se pohnout pryč, třebaže o pitomý centimert od něj.
Ten tvor, co byl se mnou v cele se naklonil do mého zorného pole. Jeho kůže měla barvu kalné vody a ze zubatých úst mu vytékala zelená slina.
"Chceš mi něco říct?" naklonila se ta krokodýlovitá hlava k mému obličeji. Nemohl jsem zavrtět hlavou, nemohl jsem odvrátit pohled od těch děsivých očí plných touhy po krvi.
Viděl jsem, jak ten sliz z jeho rozšklebené tlamy padal směrem k mé hrudi, byl jsem si setsakra jistý, že mě začne rozežírat jako kyselina, jenže jsem nic necítil. Ani dopad té odporné tekutiny, ani pálení od seškvařované kůže.
"Tvá poslední slova?" zeptala se ta stvůra, která se chystala ukončit mojí ubohou existenci. Nechtěl jsem umřít.
Otevřel ústní otvor, abych si mohl detailně prohlédnout zuby, jimiž mě za okamžit prošpikuje.
Přál jsem si omdlít, nevidět tu hrůzu, jež bude provázet mou smrt.
"Prozradím ti tajemství, lidský králi," jeho jazyk přejel řadu špičáků a já se loučil se světem: "ty," oči se mu rozzářily barvou krve: "ty zemřeš jako poslední."
Zmizel mi z dohledu. "Jako poslední ze své rasy."
Hned na to se ozval dívčí výkřik. Byl tak blízko, a tak plný bolesti. Snažil jsem své tělo donutit se stočit do klubíčka a zakrýt si uši, abych nemusel poslouchat, jak ta nevinná dívka mučenlivě pomalu umírá ve strašlivých křečích.
Svaly sebou zaškubaly, ale ruka sebou vůbec nepohnula. Bylo to jako by na sobě měl brnění.
Byl vězněn vlastní kůží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nhoriel nhoriel | Web | 29. července 2014 v 18:24 | Reagovat

Pěkná miníska :-)
O něco bych to možná rozvinula, takhle mi to přijde poněkud... ochuzené (bylo by fajn dodat, jak se do vězení vlastně dostal, co je ta stvůra zač... zkrátka celé povídce vytvořit ještě zřetelnější hranice :-) ), ale i tak stále suprové :-)
Konec přesně mého gusta ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.