Pro Neimã

20. října 2013 v 14:12 | Cather |  Povídky na přání
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Zadání jsem snad splnila, čarodějové tam jsou, ale je to trochu pesimistické a krvavé, takže doufám, že i přesto se vám to bude líbit.
Věnování: Neimã


Mladý novic klečel před mistrem. Slabé světlo svíčky svádělo předem prohraný boj s temnotou věžní komnaty.
Starý čaroděj mumlal kouzelná slůvka a novic pečlivě připravoval byliny tak, jak šly za sebou v rituálu.
Znenadání mistr vykřikl a kruh nakreslený křídou na špinavé podlaze vzplál.
Mladík urychleně podal čaroději svazek heřmánku a ten jej pak vhodil do plamenů.
Poté oba začali zpívat. Temnou, truchlivou píseň, jejich pohyby byly nyní plynulé oba dva dokonale synchronizováni přebírali předměty a bylinky jeden od druhého a zapomínali na okolí. Jejich mysl naplnilo kouzlo.
Nevnímali venkovní vřavu, neslyšeli řinčení mečů, ani poslední výkřiky vojáků odcházejících na onen svět. Pro ně teď existovala jen magie.

Nějaký kámen z katapultu zasáhl věž čarodějů, celá se otřásla. Nikdo si z toho však nic nedělal, ochraná kouzla na chvilinku zeslábla, ale věž zůstávala stát. Mlčenlivá a nedotknutelná, jako smrt sama stála a pozorovala krveprolití, jež se odehrávalo přímo před ní.
Král si zoufal, věděl, že čarodějům trvá, než spustí kouzlo, ale bitevní pole teď nebylo nic jiného než pohřebiště jeho vojáků. Taková jatka.

Mistr znovu vykřikl. Poslední a nejnebezpečnější fáze kouzla.
Novic zvedl ze země těžkou, starou knihu vázanou v kůži a s úctou ji podal staršímu čaroději. Ten začal nahlas číst.
Kouzelná slova, se mu hrnula z úst zaplavovala místnost a s poslední slabikou vylétla otevřeným oknem ven.

Král už si začínal zoufat, téměř polovina jeho vojáků byla mrtvých. Vzhlédl k obloze, snad se chtěl Boha zeptat proč, ale na obloze visel obrovský černý mrak a stále nabíral na velikosti. Pak se najednou rozpadl na malé černé šipky, které se vrhly na nepřátelské vojáky jako krkavci na čerstvou mrtvolu. Nepřátelé padali po stovkách.

Odpoledne již bylo dobojováno. Vyhráli, přesto však nikdo nebyl šťastný, každěmu se oči zalily slzami při pohledu na krvavý hrob před věží čarodějů. A v ní, v nejvyšším patře, v nejtemnější komnatě mladý novic smýval stopy křídového kruhu a snažil se zahnat slzy lítosti nad jeho první vraždou. Jeho mistr seděl u stolu a popíjel víno, i jemu se v koutku oka zaleskla slza. Tolik lidí dnes umřelo, a jen kvůli děsivé moci čarodějů. Ti náboženští fanatici by nikdy neplakali, protože zabili čaroděje, takový byl rozdíl mezi člověkem a zrůdou. A přesto je bude následovat stále více lidí.
Lidé se bojí magie. Věk kouzel se blíží ke svému konci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.