20. kapitola

20. října 2013 v 13:31 | Cather |  Stínoví lidé
Ááá moc se vám omlouvám, ale tvůrčí blok v kombinaci s jakousi strašnou roztěkaností a skoro nefunkčním internetem mi znemožnil psaní i přístup k blogu, nicméně doufám, že se vám takhle POSLEDNÍ (splácaná) kapitolka bude líbit.
Věnováno všem, kteří tohle vydrželi číst až do konce.




Rozeběhla jsem se k lesu. Kontrolovat přítomnost ostatních je při zběsilém úprku nemožná a stejně tak schopnost skrýt svou přítomnost. Se smíchem se kdosi pustil za mnou, slyšela jsem dusot jeho nohou.
Jakmile mě dohnal, strhl mě na zem, snažila jsem se překonat nutkání ječet, když se mi jeho neviditelné prsty sevřely kolem krku.
Najednou tlak zmizel, zachraptěla jsem Christianovo jméno.
,,Tady." zašeptal, pomohl mi na nohy a táhl mě k okraji tábořiště. Tam bylo ticho, nic se nehýbalo. Stáli jsme na místě asi deset minut než zafoukal vítr a pod jednou větví cosi zašustilo. Vzápětí se tam objevil Michael a sebral kousek papíru.
Christian mě pustil a beze slova přešel k ohništi.
,,Jak to dopadlo?" zeptal se Michaela.
,,Na chvíli budeme mít klid." zněla odpověď.
,,Půjdeme spát."
Během noci jsem se několikrát probudila a pokaždé byl Christianův spacák prázdný, asi moc nevěřil, že nás Rafael nechá na pokoji.

Hned po ránu jsme se vrhli na balení věcí. Zdálo se, že ani Michael nechce riskovat další útok. V poledne jsme byli připraveni vyrazit. Jakmile jsme se vymotali ze spleti polních a lesních cest a vjeli na hladkou dálnici, Christian usnul.
,,Konečně." prohlásil Michael, když si toho všimnul.
,,Co?" nechápala jsem.
,,Konečně ti můžu něco říct."
,,A co?" byla jsem stále zmatenější.
,,Dát ti přesné instrukce, jak se máš o něj starat."
,,Cože?!"
Usmál se: ,,Donuť ho jíst, spát a žít. A nevystavuj se zbytečně nebezpečí, protože on by tvou smrt nepřežil."
,,Co to říkáš?" opravdu jsem nepochopila ani slovo.
,,Odpověď dostaneš," koukl na hodinky: ,,asi tak za půl hodiny."
Ať už jsem se to z něj snažila vypáčit jakkoli nešlo to.

Když jsme za půl hodiny zastavili před naším domem, Christian stále spal.
Michael mi pomohl, vyložit tašku a u našich dveří se se mnou rozloučil. Šel po chodníčku zpět k autu, ale v polovině se otočil: ,,A abych nezapomněl, miluje tě!"
Vytřeštěně jsem se na něj zadívala: ,,Cože?!"
Odpovědi se mi ovšem nedostalo.

A je konec.
P. S. sorry za všechny chyby a taky za tohle nemožné zakončení...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nhoriel nhoriel | Web | 5. prosince 2013 v 19:00 | Reagovat

Mrzí mě, že jsi tomu nedala pořádně dlouhý konec. Předchozí kapitolu jsi k tomu měla tak dobře našlápnuto a takhle... bez urážky, ale zklamalo mě to. Napsala jsi to na můj vkus moc unáhleně a zmateně...
Plus otevřený konec aneb "Co se stane s Rafaelem"?
Hlavní ale je, jestli s tím textem jsi spokojená ty sama... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.