12. kapitola

5. května 2013 v 19:50 | Cather |  Stínoví lidé
Né, prosím nebijte mě! Já už budu hodná a možná ještě dneska něco přidám! Takže čtěte, komentujte a všechno ostatní :D



Opět jsem zírala do zrdcadla, tentokrát u sebe v pokoji. Moje oči už nebyly červené, ale teď jsem si všimla změny svých vlasů. Vždy byly splyhlé a divné, dneska vypadaly matně a nadýchaně. Byla jsem hezká. Překvapivé zjištění. Zase se mi pletou myšlenky, půjdu spát dřív, než mě napadne něco horšího!
Vzbudila jsem se s pocitem, že mě něco pozoruje. Běhal mi mráz po zádech, takovýhle pocit ve mě vzbuzuje jen Christian, ale ten tu nemůže být! Rozhlédla jsem se. Nikoho jsem neviděla. Zavřela jsme oči a zapátrala myslí po nějakém narušiteli. Bylo to instinktivní. Najednou jsem věděla, kde stojí, dokonce mi na něm bylo něco povědomého. Upřeně jsem se zadívala do nejtemnějšího kouta pokoje. Rozeznala jsme postavu. Pak zmizela, zamrkala jsem. Na podlahu padl stín. Zachytila jsem jen úsměv pod černými vlasy, a potom byl pryč.
Začal se mi zpomalovat tep, teprve teď jsem si toho všimla, celou dobu jsem byla jakžtakž klidná, tep se mi zrychlil, až když jsem ho poznala.
Proč sem ale chodil? S touhle otázkou jsem usnula.
To včera s Christianem byl jen sen. Jen sen. Ujišťovala jsem se celé dopoledne, přesto pokaždé, když jsem se soustředila, věděla jsem kde přesně kdo je. No super! Takže mám ode dneška úžasně silnou intuici a halucinace nebo mám paranormální schopnosti. Fajn, až se budu plížit doupětem plným špatňáků, tak na žádnýho nenarazím, jak jen se tam dostat?
K obědu jsem mámě pomohla uvařit lasagne. Hned potom odjela na nákup a já si sedla k telce. Asi ve dvě zazvonil telefon.
,,Haló?"
,,Tady Michael, jsi to ty Amy?" ozval se ze sluchátka hlas.
,,Jo, co potřebuješ?" zeptala jsem se.
,,Přijď do parku."
,,Teď nebo kdy?"
,,Co nejdřív to bude možný." zněl rozrušeně.
,,OK, hodím něco na sebe a jdu, ale co je tak důležitý?" zajímalo mě.
Michael se odmlčel: ,,To ti řeknu až tam."
,,Tak za chvíli."
,,Čau."
Dneska je vážně divnej den.
Přišla jsem asi za dvacet minut, Michael už seděl na lavičce. Vypadal nervozně.
,,Amy tady jsi!"
Úleva se mu rozlila po tváři. ,,Amy..." začal: ,,nestalo se ti včera večer něco zvláštního?"
,,Jak zvláštního." podezdřívavě jsem se na něj podívala.
,,No jestli se ti třeba něco nezdálo..." váhal.
,,Ne vůbec nic, proč?" technicky vzato se mi nic nezdálo.
,,Protože jsi včera po tom filmu vypadala dost špatně, tak jsem se chtěl ujistit, že je ti dobře." Teď už se chovat normálně, co to proboha dneska se všemi je?
,,Jdeme s Chrisem na kulečník, nechceš jít s náma?"
,,Nene já nemůžu, vyběhla jsem jen na chvilku, když jsi zněl tak vážně." Opravdu jsem nechtěla být poblíž Christiana, je toho na mě moc i bez něj. Já o vlku a vlk za humny, nebo spíš za mnou.
,,Chrisi, konečně." podíval se mi Michael přes rameno. Téměř jsem nadskočila, jakmile se mi do za zabodnuly jeho oči.
,,Tak já už vážně musím." vyhrkla jsem rychle.
,,Ahoj." usmál se Michael. Christian jen kývnul.
Ať už jsem chtěla být co nejdál, stejně jsem neodolala a schovala se do křoví.
Po minutě jsem zaslechla tichý hlas: ,,Ona se mě bojí."
,,Chrisi, víš že to bylo nezodpovědné a hloupé. A ještě ses nechal nachytat! I kdyby nebylo včerejší noci, tak na ni nesmíš tak zírat, víš jak to chodí!" káral ho Michael.
,,Neříkej mi co smím a co ne!" hrozba v Christianově hlase se nadala přeslechnout: ,,ty víš, že musím. Řeknu ti,co jsem zjistil."
Dál už se hlasy neozývaly. Odešli. O čem to sakra mluvili? Co musí? Dívat se na mě? A to jako proč? Ráda bch se za nimi rozeběhla a na všechny tyhle otázky se zeptala. To by byla pěkná pošetilost. Ikdyž bych vydržela Michaelovu hořkost, nikdy bych nevydržela Christianův hněv. Já bych se na tebe nikdy nezlobil. Nevím, kde se ta slova vzala, ale s určitostí vím, že nebyla moje. Tak kde se sakra vzala? Touhle otázkou jsem se zabývala cestou domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nhoriel nhoriel | E-mail | Web | 6. května 2013 v 19:24 | Reagovat

Hurááá, už jsem myslela, že ses na blog vybodla a já se budu do smrti ptát, jak to vůbec dopadlo. Díky, díky za pokráčko! :-D Konečně se to začíná pomalu rozuzlovat. Ale stále ne dost na to, abych se orientovala. Co z toho vyplývá? Prosím, piš, piš, piš!!! :-D

2 Cather Cather | Web | 6. května 2013 v 20:52 | Reagovat

[1]: vážně se snažím :D ale jsem hrozně lína no uvidíme, třeba se stane zázrak a já budu hodnější :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.